Když jsem vydala svou prvotinu, spustila eshop a založila blog byla jsem tak strašně šťastná a pyšná hned z několika důvodů:
- opravdu jsem napsala celou knihu
- s pomocí grafika jsem ji vydala vlastním nákladem
- spustila svůj vlastní eshop
- splnila jsem si svůj velký sen
Když se kniha začala dostávat do podvědomí lidí a začala přicházet zpětná vazba, pocity štěstí a hrdosti se zdvojnásobily. Jelikož ze všech prodaných knih, přišla pouze jedna negativní odezva, jinak byly všechny pozitivní. A to jsem opravdu vůbec ale vůbec nečekala. Pořád jsem to brala jako takové to moje psaní, které jsem posunula jistým směrem, dotáhla do konce a vydala si svou knihu a splnila si tak ten svůj sen. Nic víc, nic míň. Nevěřila jsem si natolik, abych sklízela pozitivní ohlasy. Počítala jsem spíš se zničující kritikou. Tato pozitivní odezva mě tak hřála na srdci a naplňovala štěstím a neskutečnou euforií a novou energií, že jsem se rozhodla v tom pokračovat a věnovat se psaní dál. Cítila jsem se jako by se můj život a osud naplnil. Jenže jsem při vydání své prvotiny udělala několik zásadních chyb a kniha se dostala do povědomí jen pouze malému okruhu lidí. Mě osobně to vůbec nevadilo - pořád jsem věřila a doufala, že když se tomu budu věnovat na sto procent, tak se to časem rozkřikne do světa a bude z toho velký boom... Jenomže právě to blízké okolí na mě tlačilo, soudilo a hnalo mě do zaměstnaneckého poměru. Prý že by bylo dobré pracovat někde na smlouvu, ať mám odpracované roky na důchod, ať mám nějakou další položku v životopise, ať jsem zodpovědná, mám finanční jistotu, že do práce se prý musí chodit, bez ní to přece nejde, psaní se přece můžeš věnovat, i když budeš chodit do práce jako všichni ostatní normální lidi atd atd... Tlačili tak moc, až jsem usoudila, že zřejmě mají pravdu a nastoupila do zaměstnaneckého poměru...
Prvních pár měsíců jsem měla radost a byla vděčná, že si vybrali právě mě. Měla jsem pocit, že to byl krok dopředu, že se posunuju, učím se něco nového, jezdím po školeních, získávám certifikáty, zdálo se, že to jde dobrým směrem... Jakmile jsem se však všechno naučila, zajel se režim, stala se z toho každodenní rutina a tlak, uvědomila si, že vlastně už nic netvořím, nepíšu, ztrácím svou kreativitu, která mi začala neskutečně chybět, slovní zásoba se mi zúžila pouze na prodejní rozhovory, které používám v práci, zase nemám čas na své nejbližší, necvičím tak často, jak bych chtěla, neusmívám se a neraduju se ze života, tak jako bych chtěla, nebuduju svůj malý byznys, dokonce nad tím svým byznysem přestávám přemýšlet, pořád jen něco odkládám na někdy a z někdy se pomalu ale jistě stává nikdy. Po tomhle všem jsem se začala ptát sama sebe - opravdu dělám to, co chci dělat? Žiju, tak jak bych chtěla? Vyhovuje mi to tak? Naplňuje mě to? Jak chci vlastně žít? Co od života chci? Kde chci být třeba za pět let?
Odpovědi na všechny tyhle zásadní otázky byly rozhodně NE! anebo že od toho svého vysněného života jsem pořád dál a dál a rozhodně nežiju, tak jak bych chtěla... Začala přemýšlet, jestli dát výpověď, najít si jinou, lepší práci a jaká ta práce by to vlastně měla být? Co bych tam měla dělat? Jaké směny bych měla mít, aby mi to všechno časově i platově vyhovovalo? Na nic jsem nepřišla. Nic nesplňovalo mé podmínky. Rozhodla jsem se tedy ještě na nějakou dobu zůstat, tam kde jsem. Přece se nemám tak úplně špatně, ne? ....
Přišel korona virus, obchod se na nějakou dobu zavřel, my zaměstnanci jsme byli víc doma než v práci, udělala jsem všechno, co jsem tak strašně dlouho odkládala, dopsala druhou knihu, udělala korekturu, domluvila se s grafikem na vydání,... zase to chvíli vypadalo tak, že to jde zase tím správným směrem... Obchod se zase otevřel, o můj byznys bylo postaráno, práce mě zase začala bavit... Půl roku bylo zase všechno v pořádku - až do teď.. Vyměnili nám regionálního manažera a začalo peklo na zemi. Chození do práce se staženým žaludkem, s pocitem, že jsme absolutně neschopní, že všechno děláme špatně, málo prodáváme, neplníme, jsme pomalí, k ničemu.... zase přišlo na řadu hledání jiné práce a rozesílání životopisů.... totální stres... bezmoc.. bez východiska... dno...
Až mi jednoho sobotního rána všechno docvaklo! Proč mám pořád dělat někomu otroka? Potlačovat svou osobnost, protože nadřízeným se to nelíbí? Proč mám pořád jen držet hubu a krok? Kývat a souhlasit jak osel i s věcmi, které se mi absolutně vůbec nelíbí? Proč mít špatné pocity kvůli cizím lidem, kteří mě absolutně vůbec neznají? Proč bych si měla kvůli práci nechat ovlivňovat i svůj osobní život? Proč bych měla vztahy se svými nejbližšími zasírat špatným chováním nadřízených v práci a být tak ve stresu všichni, když bychom se mohli smát a užívat si krásných společných chvil? Platí mi opravdu tolik, abych to musela snášet? Není jiná možnost? Kde najít ten svůj klid a pohodu bez neustálého ponižování?
a odpověď byla tak strašně jednoduchá a na dosah ruky... Založím si živnost na uměleckou činnost a půjdu si svou vlastní cestou! Nikdo mě nebude buzerovat a budu mít svůj svatý klid! Já sama budu svým vlastním pánem svého času. Já sama si naplánuju, kdy a jak budu pracovat a kdy budu odpočívat, vzdělávat se nebo trávit čas s těmi nejbližšími. Samozřejmě je mi úplně jasné, že to nebude takto růžové, budu se muset hodně otáčet, abych se uživila, ale rozhodně to chci konečně zkusit. Protože když to nevyzkouším, tak nikdy nebudu vědět, jak si sama povedu a jaké by to vlastně bylo. Mám jisté zkušenosti s vydáním první knihy, uvědomuju si své slabé stránky či chyby, které vznikly u první knihy, které už nechci opakovat, mám jasný plán a cíl ohledně druhé knihy a opravdu věřím, že tentokrát se to povede natolik, abych už do toho zaměstnaneckého světa vstoupit nemusela. A i za cenu toho kdyby ten můj příjem měl být třeba poloviční než teď v zaměstnaneckém poměru, budu určitě daleko šťastnější, klidnější a cítit se mnohem víc naplněná než se cítím právě teď!
Velké DÍKY patří Hello Christie, která mě díky svým podcastům přivedla zase zpátky na tu svou správnou cestu a já zase našla ten svůj smysl, na který jsem díky hektickému zaměstnaneckému poměru úplně zapomněla a ztratila se. Jsem na sebe strašně naštvaná, že jsem takto promhrala téměř tři roky svého života a zapomněla na všechny své priority, požadavky, sny, cíle a nechala si takto vymazat mozek pravidly od firmy se kterou vůbec nesouzním.. a vlastně s žádnou jinou firmou, kromě té své, nikdy souznít ani nebudu... Je načase tento fakt přijmout a začít se věnovat na sto procent tomu svému malému byznysu bez strachu, že mě někdo může ze dne na den vyhodit.
Je opravdu šílené, co s našimi mozky dokáží udělat cizí lidé a co všechno nám dokáží namluvit a k čemu nás přesvědčit či dohnat, když jen na sebemenší chvíli přestaneme myslet hlavně na to svoje, na to co chceme jen a pouze my sami a začneme uvažovat nad tím, co nám na hlavu nasypal někdo jiný.... Troška nepozornosti, nesoustředěnosti na ten náš střed vesmíru a už se vezeme do úplně jiné dimenze, kde vlastně vůbec být nechceme....
Po této další životní zkušenosti a šlápnutí zase o dva kroky zpět místo dopředu - jsem si pořídila sešit s názvem CREATE YOUR FUTURE (nemohla jsem si vybrat lépe) a budu si sem psát všechny své byznys nápady, myšlenky, cíle, citáty, mota, věty, prostě cokoliv, co mě bude posouvat někam dál a mám pocit, že opravdu ten svůj byznys nějakým způsobem buduju, jdu kupředu a ne zase dozadu... Kdybych se zase jednou náhodou ztratila, nic nedávalo smysl, chtěl mě zase někdo další nahlodat, ať tady je něco hmotného po čem můžu sáhnout, přečíst si ty svoje slova a říct si JO, TO JE ONO! JDU DÁL! UŽ TO NIKDY NEVZDÁM!
NEZAPOMÍNEJME tedy na to kdo jsme, kým chceme být, kam chceme jít, co chceme dělat, jděme si za tím svým, co je pro nás důležité, co nás naplňuje a nenechme se nahlodat někým jiným. Někým jiným, kdo má taky tu svou cestu a rozhodně není stejná, kterou se chceme vydat my...
!!!
Komentáře
Okomentovat