Přeskočit na hlavní obsah

A je tady zase -> ... KARANTÉNA

bedroom, pink, and room image

Už je to pár dní, co sedím doma a nemůžu nikam ven - padla na mě karanténa. Je to pár dní od mého pozitivního testu na Covid. Nakazila jsem se od marodícího přítele, ale s minimálními příznaky. Dostihlo mě pouze klasické nachlazení: rýma, kašel a pak ztráta chuti a čichu. Nic, co by mě připoutalo k posteli. Přítele však postihla ta horší varianta a trpěl v posteli víc jak týden, kdy neměl sílu se ani dívat na telku. Rozhodně není na místě nic podcenit. Já jsem akorát měla to štěstí, že jsem si vypěstovala zřejmě dobrou imunitu z té mé diety kvůli léčení štítné žlázy a teď jsem za ni neskutečně vděčná. Správné jídlo a výživa dokáže s tělem opravdové zázraky! Ale zpět ke karanténě. Těch prvních pár dní jsem byla z celé situace nesvá. Měla jsem svým způsobem radost, že nemusím do práce a mám pár dní volna pro sebe, i když jsem nevěděla, jak s těmito dny naložím. Jak naložím s tím, že nemůžu na poštu, jít na procházku - prostě jen sedět doma. Vypadalo to jako nekončící peklo. Po 3 dnech jsem začala být deprimovaná a znuzená. Z představy že budu jen uklízet a vařit se mi ježily vlasy na hlavě. Předsevzala jsem si, že budu kreativní a budu něco tvořit, ale popravdě ani na to jsem neměla tu správnou náladu. A tak jsem den a půl strávila u stavění rodinného domu a následným jeho zařizováním ve hře The Sims 4. A přesně po tomto dni a půl jsem si řekla, že takhle ten čas promarnit nechci. Jo, můžu si pustit PSko na uvolnění, odreagování, relax, ale na hodinku, dvě. Ne na celé dny! Vždyť jsem si tak dlouho stěžovala, že nemám na nic čas a když ho dostanu, promarním ho u PSka? Tak to teda rozhodně ne! 

 cozy, bed, and beauty image

A co jsem tedy v době karantény dělala? 

Abychom si to ujasnili a vy měli jasnou představu, tak většinu svého času jsem se válela na gauči. Přece jen jsem měla rýmečku, dusila se záchvaty kašle a po dvou a půl hodinovém čekání venku ve frontě v šíleném větru na covid test, mě začalo děsně píchat na plících při sebemenším pohybu či při pouhém hlubším nádechu. Takže nějaké závratné změny nečekejte :D ale abych na tom gauči úplně nezakrněla a neměla oležené tělo ze všech stran, tak jsem vařila, pekla jablečné štrůdly, prala, něco málo uklízela, každý den se trochu protáhla, abych z toho nic nedělání netrpěla bolestí zad. Ale i přes tohle období odpočívání, léčéní se a každodenních povinností, jsem v jistých oblastech využila svůj čas ke svému prospěchu a posunula se blíž svým snům. 

autumn, candles, and cozy image  

Tak pojďme na to :)

Spoustu dní to venku vypadalo stejně jako na tomto obrázku. Jelikož jsem nikam nemohla, vůbec mi to nevadilo a naopak mi to hrálo do karet. Déšť bubnující do oken mi vytvořil skvělou atmosféru k mému milovanému čtení, kterému jsem věnovala nejvíce svého volného času. 

 Hned v prvních dnech karantény se mi podařilo dočíst rozečtenou knihu: 

Paolo Genovese: První den mého života

Jako vždy když doporučuji nějakou knihu - nerada prozrazuji děj - ani okrajově. Za prvé proto, že kdyby vás děj zajímal, můžete si ho najít na jakékoliv jiné stránce. Za druhé proto, že vás nechci připravit o moment překvapení tím, že si vytvoříte své určité představy o knize ještě před jejím otevření. Což je taky důvod, proč i když hodně čtu, dávám tak málo příspěvků o knihách. A zároveň i důvod, proč nepíšu ani nečtu recenze na knihy. Nechci připravit o čtenářský zážitek sebe ani vás.  

První den mého života obálka knihy

Ale tato kniha na mě udělala tak velký dojem a nepatří zrovna mezi bestsellery, a tak jsem se rozhodla vám dát o ní vědět. Příběh je velmi originální, emotivní, silný, smutný, krásný. Bohužel k mé smůle mě strašně málo věcí dojme k slzám, ale na konci této knihy mi pár slz samo od sebe ukáplo (až mě to samotnou překvapilo). Dosud jsem nečetla žádnou podobnou knihu - ač pár podobných filmů jsem již viděla (nevzpomenu si na názvy), ale chybí jim ta hloubka, kterou má v sobě právě tato kniha. Pořád ve mě tento příběh koluje, pořád nad ním přemýšlím a přebírám si ho ze všech stran. Představuji si určité scény a uvažuji nad určitými myšlenkami a tak se mi těžko nacházejí slova, které bych o knize ještě měla říct. Dokonce ani na databázi knih jsem zatím nebyla schopná napsat nějaký krátký komentář - a to ho většinou píšu hned po tom, co otočím poslední stránkou knihy. Zkrátka a dobře: rozhodně stojí za přečtení!  

books, comfy, and reading image

Po téhle knize jsem chtěla trošku oddechovou a lehkou četbu, ale také i nějakou pro seberozvoj. Vytáhla jsem z knihovny 3 tituly. Neuměla jsem se rozhodnout, do které se pustit jako první. A tak jsem si řekla: proč nezkusit přečíst rovnou všechny 3?

Jak mi Starbucks zachránil život 

Jak mi Starbucks zachránil život obálka knihy

Momentálně jsem zhruba v půlce a žasnu nad absolutní změnou života člověka, který měl naprosto všechno a naprosto o všechno přišel. Jak rychle se z vysokých kruhů ocitl na okraji chudoby. Zatím je kniha pro mě velkým vykřičníkem, jak se nehnat pouze za kariérou a penězi, ale užívat si i ty nejobyčejnější věci, jaké jen samotný život nabízí a že absolutně nic z toho co máme není samozřejmost. Kniha je jasným důkazem toho, že jakmile si něčeho dostatečně nevážíme, dřív nebo později o to přijdeme. 

Kniha tvůrčího života 

Kniha tvůrčího života obálka knihy 

Jak už název napovídá - kniha je o kreativitě a tvůrčí práci. Netýká se však pouze té umělecké činnosti, ale obecně jak být tvůrčí v životě a jak si ten svůj život udělat "barevnější". Po knize jsem sáhla z důvodu, jak už jsem psala v předchozím článku, že si nepřipadám dostatečně kreativní a z psaní cítím spíš křeč a jakousi povinnost, jen další stres z blížících se termínů a nedostatku času, než původní radost, potěšení, únik od reality, vypnutí a naprosté odpoutání se od vnímání času. 

Poslední knihou je: Mnich, který prodal své Ferrari, ke které jsem se zatím vůbec nedostala, právě kvůli té předchozí knize. Víc o pár řádků níže. :) 

bed image

Abych celou dobu neležela jen v knihách a přítel mi nezačal vyčítat, že i když jsem doma, nemám na něj vlastně čas úplně stejně jako když chodím do práce, starali jsme se především o sebe navzájem. Vařili čaje, chystali jídlo, přikrývali se a koukali spolu na telku. Jednoho rána přítel pustil v televizi Silvestr z roku 1988. Z roku kdy jsem vlastně nebyla ještě ani na světě. A můžu říct, že to ve mě zanechalo velmi silnou stopu. Ani nevím, kdy naposledy jsem se tak nasmála při sledování nějakého pořadu či filmu. Najednou mi všechny současné filmy a celkově tvorba jako taková přijde strašně ubohá, chudá až stupidní. Každý se snaží o super efekty a právě o to jsou pak ty filmy a pořady vlastně chudší. Všechno je to založené hlavně na schopnostech techniky a ne na samotném příběhu či osobnímu kouzlu umělce, natož tak o samotném potěšení diváků za obrazovkou. Smích, pobavení, potěšení, únik od reality - to byly ty hlavní důvody, proč umělci byli tak úspěšní a známí a jsou vlastně dodnes, i když už spousta z nich bohužel není mezi námi. Právě tohle jejich kouzlo dělalo to, proč v našich očích byli tak velcí a obdivováni. Spousta těch legendárních historek, vtipů, scén či písniček jsou i po smrti samotných umělců stále v našich srdcích. A já jim tady teď skládám obrovskou poklonu.

 My za 40let těžko budeme vzpomínat na to, co kdo říkal v Ordinaci nebo Ulici. Nevzpomeneme si ani na to, kdo všechno tam vlastně hrál. Natož aby se něco z toho stalo legendárním. Padá na mě smutek z toho, jak bohatou českou scénu jsme měli a vyměnili ji za totální frašku, že v té televizi neběží nic jiného než americké hovadiny a "slavná" Ordinace, Ulice, Master chef a Výměna manželek. Opravdu? Vážně? Budeme se s takovou ještě za 10let vůbec dívat na televizi? Nebo bude daleko přínosnější dívat se ven z okna a snít o tom, jak je venku krásně a chceme jít ven? Protože právě k takovým absolutním absurditám směřujeme. Myslím, že kdybysme se dnešní mládeže zeptali, ať vyjmenují 10 českých herců, 10 českých zpěváků, 10 českých spisovatelů, atd... místo odpovědi by na nás koukali, jak telata na nové vrata, že co to po nich vůbec chceme. 

Image by Leexie Arzate 👙☕🥀🕯️

 Byla jsem z toho hrozně smutná. Ale jen do doby než jsem na té televizní obrazovce viděla obličej Heleny Vondráčkové. Jakmile začala zpívat, smutek vystřídal úsměv na tváři. "Hej, zlato, stalo se něco? Proč jsi přestala mluvit?" "Pšššššššššt, teď ne!" "Cože?" "Pšššššššššt!" Vzala jsem ovladač a vrátila to o půl minuty zpátky. "Aha. Helena." Jakmile začala zpívat, z ničeho nic jsem se vrátila v čase zpět o 15let do mé největší mánie zvané HELENA. Úplně jsem vytěsnila všechno kolem sebe a soustředila se jen na ni a na to, co ve mě její hlas probouzí. Jakmile dozpívala, začalo se mi po té mánii stýskat, a tak jsem nasadila sluchátka a začala poslouchat všechny alba. Ten večer jsem šla spát se sluchátky na uších, že si ještě pustím před spaním nějakou oblíbenou písničku. Jak jsem tak ležela po tmě v ložnici a vnímala jen hudbu a její hlas, začalo mi být po ní tak hrozně smutno, že jsem si musela pustit nějaký záznam z koncertu. Normálně chodím spát okolo desáté večer, ale ten den jsem do 3 do rána koukala na její koncert. Vůbec se mi nechtělo spát, najednou únava posledních dnů byla ta tam a naopak jsem byla nabuzená neskutečnou energií a ... něčím nepopsatelným. Ležela jsem v posteli, usmívala se, říkala si v duchu, jak moc jsem šťastná za všechno, co mám a začaly mi téct slzy štěstí.Takhle neskutečně a nepopsatelně šťastná jsem byla naposledy, když... vlastně dost možná ještě nikdy.

Image by 𝒮𝒾𝓃𝒸ℯ𝓇ℯ𝓁𝓎, ℱ𝓁ℴ𝓇𝒾ℯ🕊

Čtení Knihy tvůrčího života, zhlédnutí dokumentu Tajemství a poslouchání Heleny mi naprosto vyrazilo dech a otočilo život vzhůru nohama. Mozek se mi úplně vypnul a jsem teď ovládána pouze svým srdcem. A řeknu vám je to JÍZDA! Nestačím se divit, kde se to ve mě všechno bere. Ráno jsem vstala a první věc, kterou jsem udělala bylo - koupila jsem si lístek na Helenu. Ten nejdražší. Poprvé v životě jsem si koupila nejdražší lístek. Někdo by řekl, že to nic není. Ale já bych to nikdy dřív neudělala. Ani na moji milovanou Helenu. Je to týden co chodím od rána do večera se sluchátky na uších po bytě, s nikým se téměř nebavím, nezajímá mě žádný úklid, vaření, vlastně jídlo obecně. Jím jako vrabec a to jen když si náhodou všimnu, že mi nehorázně kručí v břichu. Od té noci strávené s Helenou v Lucerně, mám v hlavě neskutečný vír nápadů a od rána do večera jen pracuju. Sepisuju všechny ty nápady, tvořím plány, seznamy, píšu rychlostí blesku a pracuju na tom, aby se to všechno zrealizovalo. Přestala jsem vnímat čas, tvůrčí blok je v tahu, jsem nabitá energií a štěstím. Celým mým tělem prochází čistá láska k sobě samé a k tomu co miluju. A můžu říct, že je to naprosto NÁDHERNÉ!

love image

Když se dějí tyhle malé velké zázraky, tak ten život je opravdu krásný! 

A je jen na nás, co si do toho svého pustíme!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Na špatné/správné cestě

Když jsem vydala svou prvotinu, spustila eshop a založila blog byla jsem tak strašně šťastná a pyšná hned z několika důvodů:  opravdu jsem napsala celou knihu  s pomocí grafika jsem ji vydala vlastním nákladem  spustila svůj vlastní eshop  splnila jsem si svůj velký sen  Když se kniha začala dostávat do podvědomí lidí a začala přicházet zpětná vazba, pocity štěstí a hrdosti se zdvojnásobily. Jelikož ze všech prodaných knih, přišla pouze jedna negativní odezva, jinak byly všechny pozitivní. A to jsem opravdu vůbec ale vůbec nečekala. Pořád jsem to brala jako takové to moje psaní, které jsem posunula jistým směrem, dotáhla do konce a vydala si svou knihu a splnila si tak ten svůj sen. Nic víc, nic míň. Nevěřila jsem si natolik, abych sklízela pozitivní ohlasy. Počítala jsem spíš se zničující kritikou. Tato pozitivní odezva mě tak hřála na srdci a naplňovala štěstím a neskutečnou euforií a novou energií, že jsem se rozhodla v tom pokračovat a věnovat se psaní dál. Cítila jsem se jako by

Můj život v karanténě

Máme tady jaro, i když za okny to tak momentálně vůbec nevypadá - u nás právě sněží! S přicházejícím teplem však vstoupila do našich životů i karanténa nebo-li omezený pohyb lidí venku kvůli řádícímu nebezpečnému viru. Všichni nepracující a zodpovědní lidé tráví nejvíce svého času doma. Hlavně z důvodu, aby ochránili sebe a svou rodinu a snížili tak možnost se tímto virem nakazit. První věc, kterou však lidé začali řešit byly peníze. Jak všechno momentálně zaplatí, když mají poloviční nebo vůbec žádný plat. Ano, neřešili, jak se co nejvíce ochránit před touto zákeřnou nemocí, ignorovali tak své zdraví a v první řadě řešili úbytek peněz. A já se ptám - proč si lidé během své výdělečné činnosti nenašetřili na své živobytí na nějaký ten měsíc bez příjmu? Proč místo zbytečného rozhazování si nenašetřili? Aspoň by si teď nemuseli stěžovat ve večerních zprávách a odpovídat "nevím, jak bez práce všechno zaplatím" ale mohli odpovědět "mám na pár měsíců našet