Zastav se a ...

Proč je dnešní moderní doba takhle uspěchaná?

Proč se lidi neustále jen honí za kariérou, vzděláním, penězi, majetkem, úspěchem, plní nejrůznější povinnosti, řeší neskutečné množství problémů, spěchají na autobusy, aby byli co nejdříve na jiném místě a mohli pokračovat ve svém zběsilém honění se? Ale za čím? Aby vydělali pár korun navíc? Které pak utratí za předražené boty, které jim přinesou stejně jen krátkodobou radost? Nebo aby si dali oběd ve fast foodu, po kterém je jim stejně těžko od žaludku? Nebo aby mohli svým dětem koupit nejnovější verze/kolekce iphone, mac, ipad, Converse, Nike, Adidas, Vans? Rodiče se dřou, aby jejich dítě mělo kdejakou hovadinu, které si ve finále ani neváží, protože neznají hodnotu těch věcí. Neuvědomují si, jak se rodiče na takové krámy museli dřít. A oni je po měsíci zahodí stejně někam do kouta a dožadují se dalších super novinek na trhu, které prostě musí mít. Proč svým dětem raději nevěnují pozornost, čas, zájem, svou přítomnost? Vážně si všichni myslí, že jim tohle nahradí nové boty?

Proč si takhle necháváme utíkat život mezi prsty? Proč se takhle ničíme? Proč děláme plno věcí jen z povinnosti aniž by nám přinášeli nějakou radost či potěšení? Prostě proč?

Takovým životem jsem žila rok. Chvíli mi to připadalo v pohodě. Dokonce jsem byla šťastná, že mám práci. Ale to trvalo sotva tříměsíční zkušební dobu. Než jsem si začala uvědomovat, jak hrozně mě ničí to, že nemám vůbec na nic čas. Na své zájmy, na plnění svých snů, na sebe, na přátele, na rodinu. Brala jsem to jako něco za něco. Že pro všechno musíme něco obětovat. Nic není zadarmo, a tak podobně.  Ale proč bych měla věnovat svůj drahocenný čas firmě, ve které mě každý jen buzeruje, podráží a ponižuje? Kvůli několika pár tisícům, ze kterých ve finále nemám stejně vůbec nic?

Jednoho krásného dne jsem se na to vykašlala a začalo mi volno, kterého si začínám pořádně užívat. Konečně jsem se zbavila hrozného pocitu, že zítra zase musím jít do té pakárny, kde se jen každý přetvařuje, pomlouvá, shazuje, ponižuje, řve. Zatím nemám vůbec žádnou představu o tom, čím se budu dál živit, ale ani mě to nepřivádí do stresu, naopak si užívám absolutní svobody. A můžu říct, že je to úplně boží. Dalo mi to šílenou zkušenost a taky rozhodnutí, že už nikdy nebudu pracovat pro žádné ubožáky a lidi bez charakteru. A už vůbec něčemu takovému nebudu obětovat svůj drahocenný čas a energii. Za tohle vážně vůbec nic nestojí.

Nebojte se, kvůli pár hloupým tisícům, švihnout s tím, co vás ničí a nemáte z toho nic kromě stresu. Mé heslo je, že co se má stát, se stane a vždycky to člověka někam zavede :) Někam, kde zrovna potřebuje být.

Zastavte se konečně a nechte se vést svým srdcem :)