Žijeme ve velmi rychlé, uspěchané a finančně náročné době, kde se vše otáčí bleskovou rychlostí. Sotva nám přijde výplata na účet, během několika dní většina z ní je hned fuč aniž bysme si z ní něco užili. Za každou sebemenší službu se musí platit. Hodně platit. Může to být stresující a omezující. Protože třeba kvůli nedostatku peněz nemůžeme dělat, co bychom chtěli. Nemůžeme jet, kam bychom chtěli. Musíme jít do práce, i když nás třeba bolí celé tělo a nechce se nám vylézt z postele. Nemůžeme bydlet tak, jak bychom chtěli nebo kde bychom chtěli. Nemůžeme si koupit to, co bychom právě chtěli. Nemůžeme žít život, jaký bychom chtěli. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Můžeme se do nekonečna honit za penězmi a splnění všech našich "chtěl bych, ale teď na to nejsou peníze". Může se nám podařit procestovat půlku světa, ale přesto budeme nespokojení, protože se budeme zabývat tím, kde jsme ještě nebyli a právě teď na to třeba nemáme finance anebo máme vyčerpané všechny možné dny dovolené v práci. Může se stát, že to někdo nezvládne a zblázní se z toho "nedostatku". Anebo prožije život, aniž by si stihl uvědomit, jak krásný život vlastně je nebo byl kvůli věčného pocitu nedostatku peněz a strádání. Až takovou moc dokáží mít peníze.
ALE! V poslední době - korona virové době - jsem si uvědomila spoustu věcí. Třeba že nemusíme jezdit tisíce kilometrů daleko na drahé dovolené a podporovat tím, předražený cestovní ruch těžící právě z turistů, protože místní lidé žijící právě v této zemi, kterou jsme si pro svou dovolenou vybrali by nikdy neinvestovali do téhle destinace tolik peněz. Vybrali by si hotel hned za rohem o polovinu levnější a možná dokonce i s daleko lepším servisem a příjemnějším personálem. Ale to podstatné, co chci říct je, že jezdíme tisíce kilometrů daleko, platíme neskutečné sumy peněz, abychom si užili ticho, zvuky moře, hor, lesa, zpívání ptáků, pobytu na čerstvém vzduchu, sledování západů nebo východů slunce, sledování hvězd nebo úplňku, koukáme do modrého nebe a v mracích hledáme věci, které nám připomínají, chodíme na procházky a výlety po okolí... a přitom ani kvůli jedné zmíněné věci nemusíme vlastně nikam jezdit. Nebe je všude stejně modré, slunce svítí všude stejně, hvězdy a měsíc svítí na celé zemi stejně. Stačí zvednout zadek, vyjít ven před dům, ve kterém bydlíme a můžeme si užít cokoliv z tohoto a úplně zadarmo. Jasně, moře v Česku nemáme a ano i mě chybí a téměř každý rok mám období, kdy bych uvítala být vlastníkem domku na pláži, ale všechno ostatní si tady užít můžeme. Jezdíme tisíce kilometrů pryč, ochutnáváme cizí jídla a zkoumáme cizí kultury, učíme se cizí jazyky a přitom pořádně neznáme ani kraj ve kterém bydlíme, natož zvyky a tradice ve vlastní zemi. Někdy pořádně neovládáme ani náš rodný jazyk. Proč?
Platíme si drahé pernamentky do fitka, kde se mačkáme s dalšími lidmi. Někdy si ani nemůžeme zacvičit podle toho, jak bychom chtěli, protože stroje jsou obsazené a trénink musíme pozměnit. Nakonec místo dobrého pocitu ze cvičení, jdeme domů znechucení, že to nedopadlo, tak jak jsme chtěli. Platíme si drahé trenéry, jídelníčky. Držíme diety. Utrácíme za chemické suplementy, které nám mají pomoct. Mučíme se. Honíme se za výsledky. Opět vyhazujeme hromady peněz. Přitom místo drahé pernamentky do fitka každý měsíc si můžeme postupně koupit své vlastní vybavení a zacvičit si doma nebo venku kdykoliv chceme, jak chceme, podle toho kolik máme energie a nikdo nám to neznechutí. Nebo stačí obout tenisky, obléct tepláky a vyběhnout ven. Úplně zadarmo.
Objednáváme a vyhledáváme junk food a opět vyhazujeme hromady peněz za jídlo, po kterém akorát přibíráme, přejídáme se, necítíme se dobře, jsme nafouklí a bez energie. Místo abychom zašli do lednice a udělali si rychlý salát a vyhnuli se vyhazování jídla, které jsme nestihli spotřebovat.
Nakupujeme drahé módní oblečení, které oblečeme 3x než se přestane nosit, tak ho vyhodíme a zase vyrážíme nakupovat další.
Chodíme na večírky. Ponocujeme. Opíjíme se. Opět vyhazujeme hromady peněz. Ale za co? Za to že je nám druhý den špatně? Nepotkali jsme toho, koho jsme chtěli. Odcházíme zklamaní. Svůj druhý volný den zabijeme nevolností a bez energie.
Dáváme si záležet na zevnějšku, ale na naši duši a zdraví uvnitř té tělesné schránky úplně zapomínáme.
Uvědomila jsem si, že se mi takový život absolutně vůbec nelíbí. Uspěchaný. Rychlý. Pouze o penězích. V uspěchaném šedém městě plném zamračených a nespokojených lidí. Nechci už podnikat výlety do obchodních center, pokud vyloženě nic nepotřebuju a hledat tam nějaký pocit radosti. Nechci vyhazovat peníze za fast foody a cítit se z takového jídla špatně. Nechci platit za nic za co vyloženě nemusím. Chci dělat, co nejvíce věcí, které jsou zadarmo. Zvednout zadek z gauče a jít se projít. Nadýchat čerstvého vzduchu. Načerpat novou energii. Zpomalit. Poslechnout si zpěv ptáků. Užít si slunečného dne. Vzít si sebou knihu, lehnout si do trávy a začíst se třeba u řeky. Neplatit za žádné pernamentky, protože si můžu zacvičit doma v klidu a s plným soustředěním se. Bez nějakého honění se, jestli to stihnu včas. Nechci platit za drahé vstupné na turistické lákadla. Naplánuju si raději nějakou túru s batohem na zádech plný zdravého jídla. Nebo výlet na kole po okolí. Místo chození na večírky, utrácení za drahé drinky, šíleného ponocování a narušování zajetého režimu plného rvaček, hádek, rozbitých sklenic, šíleného kraválu, si dám to víno raději v pohodlí domova s přítelem u hluboké konverzace, válení se na gauči u filmu nebo dokumentu, ze kterého se dozvím něco nového, společného smíchu, laškování, flirtování, objímání, sexu....
Zkrátka a dobře jsem si uvědomila, že mi dělá dobře pobyt na čerstvém vzduchu. Hodně blízký a úzký okruh lidí. Klid. Zvuky přírody. Meditace. Chůze. Cvičení. Běh. Brusle. Pohyb. Zdravé jídlo. Zajetý režim. Harmonie. Balanc. Jsem daleko šťastnější než před korona virem. Je mi tak nějak lehčeji. Jsem uvolněnější. V žádné křeči. Snažím se nespěchat. Vše dělat postupně krok za krokem a ne dělat 5 věcí najednou. Každou činnost se snažím dělat s plným soustředěním a prožitím daného okamžiku. Rozhodně v tom chci pokračovat a tyto dovednosti si plně osvojit tak, aby byli součástí mého života.
Právě teď dozrál čas na ten vysněný rodinný domek. Dozrála a posunula se má osobnost a teď mi neskutečně chybí právě ten klid a soukromí domova, který rodinný domek dokáže plně poskytnout. Bez sousedů. Strašně ráda bych si vytáhla cvičící podložku ven na terasu a zacvičila si doma na čerstvém vzduchu. Anebo si tu podložku odtáhla někam na konec zahrady k záhonu s květinami a pustila do meditace a vnímala u toho právě vůni květin. Vlastně mi jistým způsobem chybí i zahradničení. Ta možnost vypěstovat si nějakou svou zeleninu a nekupovat tu předraženou v obchodě plnou chemických postřiků a vyhoněnou ve skleníku. Domek někde na vesnici, kde to bude kousek do města, ale daleko blíž do lesa.
Ale nechápejte mě špatně. Jsem šťastná a spokojená i teď. Cítím se doma i tady a teď. Jsem vděčná za to, co prožívám právě teď. Jsem vděčná za všechno, co se mi právě děje. Ale ten domek je můj obrovský sen a jsem rozhodnutá si ho splnit a žít život bez nějakých co by kdyby. Udělat si to krásné pro sebe i mou rodinu. Vytvořit ten správný domov, kde je vždy místo pro každého člena rodiny. Kde bude prostor na všechno to, co milujeme. Jsem připravená splnit si tento velký sen a udělat pro tohle téměř cokoliv. Ano, téměř. Nechci tímto mým snem přijít o můj vysněný vztah, který mám právě teď anebo zanedbávat právě tu skvělou rodinu, kterou mám taky právě teď. Kvůli něčemu, co zatím nemám. A začnu právě tím, že budu dělat více věcí, které jsou zadarmo a shromažďovat korunky právě na tento můj velký rodinný sen.
Komentáře
Okomentovat