Horký čaj a miska s oloupaným grepem na stole, maska napatlaná na obličeji, z aroma lampy se kouří, hudba puštěná, pračka se pere a já konečně zase usedám k dalšímu článku, protože mám zase jednou trošku víc času sama pro sebe.
Ale jelikož v životě nemůže být nikdy nic tak krásně jednoduché a perfektní, tak minulý týden jsem strávila v nemocniční posteli. Poprvé v životě. Když mi doktor oznámil, že tam zůstávám na 5-7 dní, chtělo se mi brečet stejně jako kdyby mi bylo znova pět. Věc, ze které jsem měla největší strach byla tady. Neměla jsem čas se s tím nějak smířit, přijmout to nebo cokoliv podobného. Začalo volání a smskování o věci, které budu potřebovat. Telefon zvonil v jednom kole a já neměla najednou čas si zařídit ani své osobní věci s těmi nejbližšími. Pět minut potom co mi udělili postel, už mi sestry rvaly jehly do žil, brali jednu ampuli za druhou, přiběhli s kapačkou, na to mi ji hned zase odpojili, že jedu na vyšetření, (ano, jedu - všude mě vozili na invalidním vozíku), pak mě zase napíchli, za dalších dvacet minut zase odpojili, aby mi řekli, že jedu snad na to nejhorší vyšetření, které existuje - lumbální punkci. Píchnutí do zad po kterém dalších 24h musíte jen ležet v posteli, nesmíte si sednout, natož si dojít na záchod. Tohle byly snad nejhorší dva dny v životě. Jediné moje štěstí bylo, že jsem měla na pokoji dvě skvělé ženské, které mi po celou tu dobu pomáhaly se najíst, napít, vyčůrat se, neustále se mě ptaly, jestli něco nepotřebuju a pořád mě kontrolovaly, jestli náhodou nemám v plánu si sednout, protože sestrám všechno tohle bylo úplně ukradené - ty zajímala jen jedna jediná věc a to jestli jsme do sebe nacpali všechny prášky, které nám donesly. Tohle jsem však dokázala ocenit, až v době kdy jednu z těchto dvou paní pustili domů a její postel dostala jiná paní. Paní, které bylo tak strašně špatně a tak strašně trpěla, že jsem se na to nemohla dívat, dělalo se mi z toho zle, bála se, že když začnu zvracet, nechají si mě tam další týden a tak jsem celý den proseděla na chodbě a doufala, že už mě konečně pustí domů, protože tam nevydržím už ani pět minut. Samozřejmě, že mě nepustili a musela jsem tam vydržet ještě jeden den.
Nakonec jsem ale za to strašně vděčná. Při pohledu na docela mladou paní prolezlou skrz naskrz rakovinou tak, že nedokázala ani pořádně ležet mi došlo strašně moc věcí. První, že když nemáme zdraví, nemáme vůbec nic a tak je potřeba si ho chránit, dávat na něj pozor a pořádně se o sebe starat. Kvůli sobě, ale taky kvůli těm nejbližším, abychom jim nepřidělávali další starosti. Ano, možná ani tohle v dnešní chemické době nepomůže, ale co můžeme udělat víc? Za druhé, jak je život strašně pomíjivý, jak čas strašně rychle utíká a tudíž si musíme opravdu užít každou vteřinu svého života, protože kdyby nás v životě skolila i ta nejděsivější nemoc, která by nám bránila ve spoustě věcech, tak aby nám v tu chvíli před očima běželo to, jak jsme si ten život skvěle užili, řekli si, že to byla skvělá jízda a těšili se z toho a byli vděční za všechno to dobré, místo aby nám v hlavě běželo, co všechno jsme nestihli a na co jsme sakra čekali? Za třetí jak strašně moc je důležitá rodina a celkově ti nejbližší, které máme rádi a kteří mají rádi nás, takové jací jsme vzájemně bez podmínek, i přes to že jsme každý úplně jiný a přes to spolu dokážeme fungovat, rozumět si, smát se a jak je důležité jim dávat najevo, jak strašně moc je milujeme, aby to cítili a byli si tím jisti na dvě stě procent. Za čtvrté jak je strašně důležité trávit společně volný čas, protože to je to jediné co v našich srdcích zůstane.
Na začátku roku jsem udělala jedno velké rozhodnutí - přestěhovala jsem se k příteli. Takže od konce prosince panoval velký chaos. Dělali jsme rekonstrukci - z jednoho pokoje jsme udělali dva - ložnici a dětský pokoj. Předpokládám, že si dovedete živě představit ten totální bordel všude. Roztočil se mi kolotoč: práce, úklid, práce, malování, práce, úklid, práce, malování, práce, úklid, balení, práce, stěhování, práce, stěhování, práce, vybalování, práce a takhle pořád dokola téměř dva měsíce v kuse bez jediného volného dne. Bylo to neskutečně náročné a jsem strašně ráda, že to máme za sebou. Ještě čtrnáct dní zpátky jsme dělali nové omítky v koupelně a na chodbě, takže zase nový bordel, malování a uklízení. Stále ještě spousta mých věcí nemá své místo, pořád chodíme a přemýšlíme, co bysme jak udělali, koupili, zařídili, takže práce je ještě pořád dost, ale to nejhorší máme za sebou. Díkybohu.
Každopádně i přes to, jak to bylo náročné si tuhle etapu svého života strašně moc užívám. I přes to že většinu svého volného času dělám uklízečku, tak jsem snad poprvé v životě opravdu šťastná. Konečně se z mého života vytratil pocit, že mi neustále něco schází, že nežiju život jaký bych chtěla a že bych ve svém životě změnila strašně moc věcí a že pořád potřebuju něco víc. Všechno tohle je pryč. Poprvé v životě mám pocit, že všechno je tak jak má být, že všechno je v naprostém pořádku a konečně mi vůbec nic nechybí a i když je to jedno velké cliché, nemusí to tak být napořád, i když si nejvíc přeju, aby to tak bylo, tak i přesto to napíšu - mám úžasného muže, všechno najednou dává smysl a všechno je naprosto DOKONALÉ a já jsem za všechno tohle nejvíc vděčná.
Komentáře
Okomentovat